Historie kontaktních čoček
Leonardo da Vinci je často uváděn jako původce obecného principu
čoček. V jeho Kodexu oka (Codex of the eye, Manual D) již v roce 1508 popsal
princip změny síly rohovky ponořením oka do misky s vodou. Leonardo ovšem
tento nápad nechtěl používat pro korekci zraku, ale zajímal se o
mechanismus přizpůsobení oka.
René Descartes měl v
roce 1636 myšlenku, ve které je skleněná tuba naplněná tekutinou
přiložena přímo k rohovce. Vyčnívající konec měl být z čistého skla,
zformovaný pro korekci vidění. Tento nápad byl nepoužitelný, protože by
znemožnil mrkání.
V roce 1801, vytvořil vědec Thomas
Young, při vedení výzkumu přizpůsobení, tekutinou plněný „šálek na
oko“, který by se dal považovat za předchůdce čočky. Na jeho základě
vytvořil okulár pro mikroskop. Tak jako da Vinciho vynález, ani tento nebyl
určen ke korekci chyb lámání světla.
Sir John
Herschel předložil v doslovu Encylopedie Metropolitany v roce 1845 dvě
myšlenky pro korekci zraku: první – „kulovitou kapsli ze skla plněnou
želatinou“ a „formu rohovky“, která měla být otlačena na nějaký
druh transparentního materiálu. Herschel údajně nikdy tyto myšlenky
nevyzkoušel, ale obě byly později rozšířeny různými nezávislými
vědci, jako byl maďarský Dr. Dallos, která zdokonalil metodu vytvoření
formy z živého oka. To pomohlo výrobě čoček, které pro začátek byly
přizpůsobeny aktuálnímu tvaru oka.
Teprve až v roce
1887 úspěšně zkonstruoval a přizpůsobil německý fyziolog Adolf Eugen
Fick první kontaktní čočku. Během práce v Curychu popsal výrobu
afokální kontaktní skořápky pro bělmo, která ulpívala na méně citlivé
hraně tkáně okolo rohovky a experimentálně je vyzkoušel. Nejdříve na
králících, pak na sobě a nakonec na malé skupině dobrovolníků. Tyto
čočky byly vyrobeny ze silného hnědého skla a měly 18-21mm v průměru.
Fick vyplnil mezeru mezi rohovkou a sklem roztokem hroznového cukru. Svoji
práci publikoval v článku „Contactbrille“ v časopise „Archiv für
Augenheilkunde“ v březnu 1888. Fickovy čočky byly velké, nemotorné a
mohly být nošeny jen pár hodin denně.
V roce 1888
August Müller v německém Kielu napravil svoji těžkou krátkozrakost s více
vhodnými čočkami, jeho vlastní výroby, z foukaného skla.
Čočky z foukaného skla zůstaly jedinými kontaktními čočkami do
roku 1930, kdy byl vyvinut polymethyl methacrylate (PMMA nebo taky
Perspex/Plexisklo). To umožnilo výrobu prvních plastových kontaktních
čoček. V roce 1936 uvedl optometrista William Feinbloom použitelnější a
lehčí verzi platových kontaktních čoček. Tyto čočky byly kombinací
plastu a skla.
V roce 1950 byly vyvinuty první
rohovkové kontaktní čočky, které na rozdíl od původních bělmových,
seděly jen na rohovce místo na celé viditelné ploše oka. PMMA rohovkové
kontaktní čočky se staly během 60tých let prvními masově rozšířenými
ontaktními čočkami. Hlavně díky lepší použitelnosti vzhledem k
zlepšení technologie výroby(soustružení).
Jedna
důležitá nevýhoda plastových kontaktních čoček byla, že nepropouštěly
vzduch a to způsobovalo množství problémů. Během 70tých, 80tých a
90tých let bylo vyvinuto množství vzducho-propustných, ale tuhých
materiálů pro překonání tohoto problému. Společně jsou tyto plasty
nazývány RGP (rigid gas permeable) – pevné plynopropustné. Nyní se
říká tvrdé(tuhé) čočky PMMA čočkám, ale je to jen podmnožina tuhých
čoček (PMMA, RGP a původní „bělmové“). Občas se používá termín
plynopropustné pro RGP čočky, ale to je omyl protože skutečně
plynopropustné jsou až měkké čočky.
O základní
průlom v měkých čočkách se zasloužil český chemik Otto
Wichterle, který publikoval svoji práci: „Hydrophilic gels for
biological use“ v časopise nature v roce 1959. To vedlo k výrobě prvních
měkkých (hydrogelových) čoček v některých zemích v 60tých letech a k
prvnímu schválení od FDA(Food and Drug Administration) v USA v roce 1971.
Tyto čočky byly brzo předepisovány častěji než tvrdé čočky, hlavně
kvůli okamžitému komfortu, zatímco tvrdé čočky vyžadovaly určitou obu
pro adaptaci k dosažení plného komfortu.
Polymery, ze
kterých jsou kontaktní čočky vyráběny se během posledních 25ti let
zlepšily, hlavně co se prostupnosti vzduchu týče. V roce 1999 byly uvedeny
na trh první silikonhydrogelové čočky. Tento nový materiál spojuje výhody
vysoké vzduchové propustnosti silikonu s komfortem běžných hydrogelových
čoček používaných doteď 30 let.
Komentáře