Historie kontaktních čoček

Leonardo da Vinci je často uváděn jako původce obecného principu čoček. V jeho Kodexu oka (Codex of the eye, Manual D) již v roce 1508 popsal princip změny síly rohovky ponořením oka do misky s vodou. Leonardo ovšem tento nápad nechtěl používat pro korekci zraku, ale zajímal se o mechanismus přizpůsobení oka.

René Descartes měl v roce 1636 myšlenku, ve které je skleněná tuba naplněná tekutinou přiložena přímo k rohovce. Vyčnívající konec měl být z čistého skla, zformovaný pro korekci vidění. Tento nápad byl nepoužitelný, protože by znemožnil mrkání.

V roce 1801, vytvořil vědec Thomas Young, při vedení výzkumu přizpůsobení, tekutinou plněný „šálek na oko“, který by se dal považovat za předchůdce čočky. Na jeho základě vytvořil okulár pro mikroskop. Tak jako da Vinciho vynález, ani tento nebyl určen ke korekci chyb lámání světla.

Sir John Herschel předložil v doslovu Encylopedie Metropolitany v roce 1845 dvě myšlenky pro korekci zraku: první – „kulovitou kapsli ze skla plněnou želatinou“ a „formu rohovky“, která měla být otlačena na nějaký druh transparentního materiálu. Herschel údajně nikdy tyto myšlenky nevyzkoušel, ale obě byly později rozšířeny různými nezávislými vědci, jako byl maďarský Dr. Dallos, která zdokonalil metodu vytvoření formy z živého oka. To pomohlo výrobě čoček, které pro začátek byly přizpůsobeny aktuálnímu tvaru oka.

Teprve až v roce 1887 úspěšně zkonstruoval a přizpůsobil německý fyziolog Adolf Eugen Fick první kontaktní čočku. Během práce v Curychu popsal výrobu afokální kontaktní skořápky pro bělmo, která ulpívala na méně citlivé hraně tkáně okolo rohovky a experimentálně je vyzkoušel. Nejdříve na králících, pak na sobě a nakonec na malé skupině dobrovolníků. Tyto čočky byly vyrobeny ze silného hnědého skla a měly 18–21mm v průměru. Fick vyplnil mezeru mezi rohovkou a sklem roztokem hroznového cukru. Svoji práci publikoval v článku „Contactbrille“ v časopise „Archiv für Augenheilkunde“ v březnu 1888. Fickovy čočky byly velké, nemotorné a mohly být nošeny jen pár hodin denně.

V roce 1888 August Müller v německém Kielu napravil svoji těžkou krátkozrakost s více vhodnými čočkami, jeho vlastní výroby, z foukaného skla.

Čočky z foukaného skla zůstaly jedinými kontaktními čočkami do roku 1930, kdy byl vyvinut polymethyl methacrylate (PMMA nebo taky Perspex/Plexisklo). To umožnilo výrobu prvních plastových kontaktních čoček. V roce 1936 uvedl optometrista William Feinbloom použitelnější a lehčí verzi platových kontaktních čoček. Tyto čočky byly kombinací plastu a skla.

V roce 1950 byly vyvinuty první rohovkové kontaktní čočky, které na rozdíl od původních bělmových, seděly jen na rohovce místo na celé viditelné ploše oka. PMMA rohovkové kontaktní čočky se staly během 60tých let prvními masově rozšířenými ontaktními čočkami. Hlavně díky lepší použitelnosti vzhledem k zlepšení technologie výroby(soustru­žení).

Jedna důležitá nevýhoda plastových kontaktních čoček byla, že nepropouštěly vzduch a to způsobovalo množství problémů. Během 70tých, 80tých a 90tých let bylo vyvinuto množství vzducho-propustných, ale tuhých materiálů pro překonání tohoto problému. Společně jsou tyto plasty nazývány RGP (rigid gas permeable) – pevné plynopropustné. Nyní se říká tvrdé(tuhé) čočky PMMA čočkám, ale je to jen podmnožina tuhých čoček (PMMA, RGP a původní „bělmové“). Občas se používá termín plynopropustné pro RGP čočky, ale to je omyl protože skutečně plynopropustné jsou až měkké čočky.

O základní průlom v měkých čočkách se zasloužil český chemik Otto Wichterle, který publikoval svoji práci: „Hydrophilic gels for biological use“ v časopise nature v roce 1959. To vedlo k výrobě prvních měkkých (hydrogelových) čoček v některých zemích v 60tých letech a k prvnímu schválení od FDA(Food and Drug Administration) v USA v roce 1971. Tyto čočky byly brzo předepisovány častěji než tvrdé čočky, hlavně kvůli okamžitému komfortu, zatímco tvrdé čočky vyžadovaly určitou obu pro adaptaci k dosažení plného komfortu.

Polymery, ze kterých jsou kontaktní čočky vyráběny se během posledních 25ti let zlepšily, hlavně co se prostupnosti vzduchu týče. V roce 1999 byly uvedeny na trh první silikonhydrogelové čočky. Tento nový materiál spojuje výhody vysoké vzduchové propustnosti silikonu s komfortem běžných hydrogelových čoček používaných doteď 30 let.