Historie kontaktních čoček
Leonardo da Vinci je často uváděn jako původce obecného principu
čoček. V jeho Kodexu oka (Codex of the eye, Manual D) již v roce 1508 popsal
princip změny síly rohovky ponořením oka do misky s vodou. Leonardo ovšem
tento nápad nechtěl používat pro korekci zraku, ale zajímal se o
mechanismus přizpůsobení oka.
René Descartes měl v roce 1636
myšlenku, ve které je skleněná tuba naplněná tekutinou přiložena přímo
k rohovce. Vyčnívající konec měl být z čistého skla, zformovaný pro
korekci vidění. Tento nápad byl nepoužitelný, protože by znemožnil
mrkání.
V roce 1801, vytvořil vědec Thomas Young, při
vedení výzkumu přizpůsobení, tekutinou plněný „šálek na oko“,
který by se dal považovat za předchůdce čočky. Na jeho základě vytvořil
okulár pro mikroskop. Tak jako da Vinciho vynález, ani tento nebyl určen ke
korekci chyb lámání světla.
Sir John Herschel předložil
v doslovu Encylopedie Metropolitany v roce 1845 dvě myšlenky pro korekci
zraku: první – „kulovitou kapsli ze skla plněnou želatinou“ a „formu
rohovky“, která měla být otlačena na nějaký druh transparentního
materiálu. Herschel údajně nikdy tyto myšlenky nevyzkoušel, ale obě byly
později rozšířeny různými nezávislými vědci, jako byl maďarský Dr.
Dallos, která zdokonalil metodu vytvoření formy z živého oka. To pomohlo
výrobě čoček, které pro začátek byly přizpůsobeny aktuálnímu tvaru
oka.
Teprve až v roce 1887 úspěšně zkonstruoval a
přizpůsobil německý fyziolog Adolf Eugen Fick první kontaktní čočku.
Během práce v Curychu popsal výrobu afokální kontaktní skořápky pro
bělmo, která ulpívala na méně citlivé hraně tkáně okolo rohovky a
experimentálně je vyzkoušel. Nejdříve na králících, pak na sobě a
nakonec na malé skupině dobrovolníků. Tyto čočky byly vyrobeny ze silného
hnědého skla a měly 18-21mm v průměru. Fick vyplnil mezeru mezi rohovkou a
sklem roztokem hroznového cukru. Svoji práci publikoval v článku
„Contactbrille“ v časopise „Archiv für Augenheilkunde“ v březnu 1888.
Fickovy čočky byly velké, nemotorné a mohly být nošeny jen pár hodin
denně.
V roce 1888 August Müller v německém Kielu napravil
svoji těžkou krátkozrakost s více vhodnými čočkami, jeho vlastní
výroby, z foukaného skla.
Čočky z foukaného skla zůstaly
jedinými kontaktními čočkami do roku 1930, kdy byl vyvinut polymethyl
methacrylate (PMMA nebo taky Perspex/Plexisklo). To umožnilo výrobu prvních
plastových kontaktních čoček. V roce 1936 uvedl optometrista William
Feinbloom použitelnější a lehčí verzi platových kontaktních čoček.
Tyto čočky byly kombinací plastu a skla.
V roce 1950 byly
vyvinuty první rohovkové kontaktní čočky, které na rozdíl od původních
bělmových, seděly jen na rohovce místo na celé viditelné ploše oka. PMMA
rohovkové kontaktní čočky se staly během 60tých let prvními masově
rozšířenými ontaktními čočkami. Hlavně díky lepší použitelnosti
vzhledem k zlepšení technologie výroby(soustružení).
Jedna důležitá nevýhoda plastových kontaktních čoček byla, že
nepropouštěly vzduch a to způsobovalo množství problémů. Během 70tých,
80tých a 90tých let bylo vyvinuto množství vzducho-propustných, ale tuhých
materiálů pro překonání tohoto problému. Společně jsou tyto plasty
nazývány RGP (rigid gas permeable) – pevné plynopropustné. Nyní se
říká tvrdé(tuhé) čočky PMMA čočkám, ale je to jen podmnožina tuhých
čoček (PMMA, RGP a původní „bělmové“). Občas se používá termín
plynopropustné pro RGP čočky, ale to je omyl protože skutečně
plynopropustné jsou až měkké čočky.
Polymery, ze kterých
jsou kontaktní čočky vyráběny se během posledních 25ti let zlepšily,
hlavně co se prostupnosti vzduchu týče. V roce 1999 byly uvedeny na trh
první silikonhydrogelové čočky. Tento nový materiál spojuje výhody
vysoké vzduchové propustnosti silikonu s komfortem běžných hydrogelových
čoček používaných doteď 30 let.
Komentáře